Ale to, že něco nedovedu, že na něco nestačím, to vůbec neznamená, že jsem méně důležitá než ti ostatní. Určitě mám zase něco, co schází těm kolem mě. Já potřebuji je, oni potřebují mě.

 

Než člověk najde odpovědi na tyhle klíčové otázky, nutně žije ve zmatcích a sotva se může cítit v bezpečí, natož šťastný. Tápe, hledá. Jakmile odpověď na otázku "proč tu jsem" najde, má své štěstí pevně v rukou. Tuhle zkušenost udělalo před námi mnoho lidí, mezi nimi i sv. Augustin, který řekl: "Nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Bohu."

 

Jsou lidé, kteří skutečně žijí, a jsou lidé, kteří pouze existují nebo jen konzumují.

 

Lidské srdce (podle mě) touží po štěstí definitivním. Po štěstí, které mu už nikdy nikdo nevezme. Ani lidi, ani okolnosti, ani čas, dokonce ani smrt ne!

A že takové štěstí skutečně existuje, o tom mě přesvědčila celá řada pacientů, umírajících v hospici v tzv. fázi smíření. Ti často doslova šokují své okolí, když přes všechny nepříjemnosti spojené s jejich rakovinou tvrdí, že jsou šťastní.

 

Bohu náhradou za to nepovedené, nedokončené, nesplněné, nabídnou to jediné, co mají: svoje momentální trápení. Kdyby to nabídli nám, to bychom se jim asi pěkně poděkovali. Ale Bůh tyhle valuty cení hodně vysoko a přijímá je. Lze to vyčíst z tváří těchto lidí. Ti už nic nepředstírají. Ti nelžou a neklamou, není jim to zapotřebí. Naopak, jsou nesmírně pravdiví a upřímní.

 

Mám ráda svátek Uvedení Páně do chrámu, který je v tom mém kalendáři. Takhle se samozřejmě nikdo z nás nejmenuje, ale v tento den, 2. února, si křesťané připomínají událost, kdy Josef s Marií přinesli poprvé malého, sotva šestitýdenního Ježíška do chrámu, aby za něj poděkovali. A v té chvíli se u toho nachomýtli dva mimořádně dobří, skromní, zbožní a moudří lidé: 84letá vdova Anna a stařec Simeon. Tuhle scénu zachytili i světoznámí malíři - je docela možné, že se teď mnohému posluchači vybavil obraz znázorňující starce Simeona, jak drží v náručí děťátko, ve kterém rozpoznává budoucího Spasitele a zpívá svůj slavný chvalozpěv. Simeon ho rozpoznal a Anna (zřejmě měla nohy zdravější než Simeon), tuhle zprávu rozšířila do světa. Oba tihle starci vešli do dějin. Lidé o nich vědí i ve 3. tisíciletí, no a najdou se i takoví, kteří s nimi sdílejí tu radost tím, že si soukromě slaví svátek důchodců. Jestli se k nám chce někdo přidat, bude vítán a bude-li o to stát, může dodatečně k tomu svátku dostat i malý dáreček.

 

I když pomineme choroby, i tak toho těžkého ještě zbude dost. Úbytek sil, snadnější unavitelnost, všechno už jde pomaleji, zrak a sluch slábne, státní zuby, no a pak to nešťastné zapomínání…

 

Krása stáří, to je taky název jedné z kapitol v knížce Ladislava Kubíčka Život, největší umělecké dílo. Začíná slovy:
"Stáří a s tím i smrt a bolest - to jsou asi nejtěžší zkoušky každého světového názoru, ale také nejtěžší zkoušky kvality každé osobnosti, každého člověka. Zkouška, která nepotřebuje žádnou zkušební komisi, která mluví sama o sobě. Kdo je směrodatný pro posouzení, je-li stáří prožité jako opravdová kvalita, přinášející radostný zážitek? No kdo? Především starý člověk sám. Člověk nešťastný, otrávený, věčně nespokojený, je jasným důkazem chyby, selhání, fiaska. Stáří samo o sobě je bezpečným měřítkem celoživotní filozofie člověka."

 

Šťastný je ten, kdo se naučil odpouštět a sám je schopen o odpuštění požádat a také ho přijmout. Taková schopnost je vlastně důkazem duševního zdraví.

 

André Maurois říká: "Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí."

 

Kolika sebevraždám mohl zabránit jediný úsměv, jen kdyby byl někdo v té kritické chvíli ochoten se trochu angažovat. Carmelia Elliottová nepochybně ví o čem mluví: "Když se na někoho usměješ, nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života."

 

92letá maminka: "Milý Bože, jsem připravena, chceš-li mě dnes odvolat - ale co se mě týče, zas tak příliš nespěchám."

 

Kardinál Špidlík: „Děkuji za optání. Zatím se mi v tomto slzavém údolí pláče docela dobře.“

 

Přestože tyhle zkušenosti mám a vím to, vyvedla mě nedávno z míry slova jednoho kněze, který umíral na rakovinu. Jeho výrok jsem objevila v knize Teologie služby od Ctirada Václava Pospíšila. Byla to síla! Dovolím si to tu doslovně ocitovat:
"Vždycky jsem měl zato, že největší dar, který jsem od Boha obdržel, byl křest a po něm kněžství. Nyní jsem změnil názor. Po křtu je tím největším darem rakovina. Ano, je to ten největší dar. Je to dar, díky němuž jsem poznal Boha a jeho nevýslovnou dobrotu."

O právu na eutanazii nejvíc mluví lidé mladí a zdraví, zatímco smrtelně nemocní v hospici o ni nežádají.

Normálně vyhlížející čtyřicátník se mě bezelstně zeptal, proč se té eutanazii tolik bráníme, když by se přece na tom dala docela dobře vybudovat výnosná živnost.

S vymýváním mozků máme ostatně v téhle zemi zkušeností dost. Bude-li na televizních obrazovkách opakovaně zlo vydáváno za dobro, většina národa se s tím ztotožní.