Proč mluvit o stáří?

     Nedávno věnovala televize velký prostor zprávě o společné sebevraždě dvou starých lidí. Komentátor se rozhořčoval, co jsme to za lidi, když nechceme dovolit, aby se staří lidé mohli zabít, když chtějí. Opravdu je právo na eutanázii jedním z lidských práv? Není vždycky pravda, co se působivě podá.

     Lidé, kteří celý život viděli smysl života v tělesné kráse, jsou stářím zděšeni a snaží se je oddálit množstvím plastických operací. Lidé, kteří nalézali smysl ve sportu, snaží se do stáří pěstovat tělesné aktivity, jenom aby stáří nepřišlo. Lidé, kteří hledali uspokojení v pracovní výkonnosti, propadají beznaději vstupem do důchodového věku. Cítí se vyloučení, nepotřební. Nemilovaní.

     Mnohdy skutečně jsou nemilovaní. Pokud se sobecky bránili narození dětí nebo je vychovali ke stejnému konzumnímu způsobu života, jaký vedou sami, pak opravdu na ně žádná láska z nebe nespadne. Potom se jim zdá život k ničemu a požadují jeho ukončení. Stejná filozofie, která žádala od života získat co nejvíc, ho zavrhuje, když už od něj nelze získat tytéž „hodnoty" jako v mládí. Mladí, kteří zastávají tutéž životní filozofii, žádají pro starce eutanázii. Zdůvodňují to vysoce humánními důvody jako odstranění bolesti. Ale paliativní péče nikdy nebyla na takové úrovni jako dnes.

     Paní doktorka Svatošová, které si velice vážím, vytvořila veliké dílo zakládaním hospiců pro umírající. Vytvořila prostředí, kde se dá důstojně zemřít. Kde jsou dostupné léky na tlumení bolesti a kde je člověk centrem pozornosti. Buď má kolem sebe vlastní rodinu (čtyřiadvacet hodin denně, neexistují návštěvní hodiny od 15 do 17!) nebo kvalifikovaný personál, aby se necítil sám. Neumírá osamocený, oddělený plentou od ostatních, aby byli ušetřeni pohledu na jeho umírání, jako se stává někdy v nemocnici. A paní doktorka Svatošová s údivem zjistila: „O právu na eutanázii nejvíc mluví lidé mladí a zdraví, zatímco smrtelně nemocní v hospici o ni nežádají." A co z toho vyvodila? „Nepotřebujeme zákon o eutanázii, to, co potřebujeme, je změnit mezilidské vztahy."

Změnit lidské vztahy je možné komukoli, bez ohledu na jeho ateismus nebo náboženství. Ale my volíme cestu křesťanskou podle učení katolické církve, učení osvědčené a potvrzené staletími lidské existence. Věříme, že jsme synové a dcery samotného Boha, a tím nejhorším, co se nám může stát, totiž že zemřeme, se vlastně vracíme ke svému Otci. Proto je křesťanství tak radostné náboženství. Díváte se skepticky? Podívejte se na to čistě racionálně. I kdyby neexistoval Bůh a naděje křesťanů se ukázaly jako marné, není pro každého lepší žít ve společnosti radostných, dobře naložených lidí, ochotných k pomoci, než ve společnosti lidí mrzutých, zamračených, ubrblaných a nepříjemných?

     Proto říkáme ne eutanázii, ano Eucharistii, pokrmu, který nás přivádí k věčnému životu. Ježíš říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev (tzn. přijímá Eucharistii), má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den" (Jan 6, 54). Vy nechcete žít věčně? Nelžete. Jenom se vám nechce nic pro to udělat. My jsme uvěřili Kristu a radujeme se ze svého stáří tak, jako jsme se předtím radovali ze svého mládí. Můžete se kdykoliv přidat.

Upozornění návštěvníkům

     Návštěvou těchto stránek riskujete, že se vám přestane stáří zdát ošklivé a nežádoucí, možná dokonce uvidíte jeho krásu. Vstupujte tedy pouze na vlastní nebezpečí. Byli jste varováni.

Ano, vím, že slunce je tady, i když je obloha zatažená. Zatímco můj přítel vždycky mluvil o slunci, já jsem stále mluvil o mracích, až do té doby, než jsem poznal, že právě slunce mi umožnilo je uvidět. Ti, kteří stále mluví o slunci, zatímco chodí pod zamračenou oblohou, jsou nositelé naděje, skuteční svatí našich dní.

Henri J. M. Nouwen

To, co si většina lidí z našeho kulturního okruhu představuje pod pojmem být hoden milování, je v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem.

Erich Fromm

Anketa

Staří lidé jsou pro mě:

Dědečkové a babičky (9)
69%

Senioři (3)
23%

Geronti (1)
8%

Celkový počet hlasů: 13