Jestliže mladí jsou povoláni otevírat nové brány, staří od nich mají klíče
Z homilie papeže Františka na svátek Uvedení Páně do chrámu
Čtyřicet dní po Vánocích slavíme Pána, který vstupuje do chrámu a vychází tak v ústrety svému lidu. Na křesťanském východě se tento svátek nazývá přímo „Svátek setkání“. Je to setkání mezi Bohem – Dítětem, přinášejícím novost, a lidstvem setrvávajícím v očekávání, jak jej reprezentují starci v chrámu.
V chrámu dochází také k dalšímu setkání; setkání mezi dvěma páry, na jedné straně mladí, Maria a Josef, a na druhé staří, Simenon a Anna. Staří přijímají mladé a mladí čerpají ze zkušenosti starých. Maria a Josef nacházejí totiž v chrámu kořeny svého lidu, a to je důležité, protože Boží příslib se neuskutečňuje individuálně a jednorázově, nýbrž společně a v průběhu dějin. A nacházejí rovněž kořeny víry, protože víra není vědomost, kterou lze získat z knih, nýbrž umění žít s Bohem, které si osvojujeme na základě zkušenosti těch, kdo nás předešli na cestě. Ti dva mladí tak při setkání se starci nacházejí sami sebe. A oba starci na konci svých dní dostávají Ježíše, který je smyslem jejich života. V této události se naplňuje Joelovo proroctví: „Vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění“ (3,1). V onom setkání mladí spatřují své poslání a starým se uskutečňují jejich sny. K tomu všemu dochází proto, že centrem setkání je Ježíš.
Jak dobré je pro nás držet Pána „v náručí“ (Lk 2,28) jako Simeon! Nejen v hlavě a v srdci, ale na rukou, při všem, co děláme: v modlitbě, při práci u stolu, u telefonu, ve škole, s chudými – kdekoliv. Nést Pána na rukou je protilátkou na osamocený mysticismus i bezuzdný aktivismus, protože reálné setkání s Ježíšem napřimuje jak zbožné sentimentalisty, tak hektické podnikatele. Zažívat setkání s Ježíšem působí také jako lék na ochromení normalitou a dovoluje otevřít se převratné každodennosti milosti. Svolit k tomu, aby se s námi setkal Ježíš, pozvat Ježíše k setkání je tajemstvím udržení živého plamene duchovního života. Je to způsob jak se nedat vtáhnout do přidušeného životního stylu, v němž stížnosti, hořkost a nevyhnutelná zklamání nabývají vrchu. Setkat se s Ježíšem jako bratři a sestry, mladí a staří, abychom překonali neplodnou rétoriku „krásných starých časů“ - nostalgii zabíjející duši - a umlčeli slova o tom, že „tady není dobře už vůbec nic“. Pokud se každý den setkáváme s Ježíšem a s bratřími, srdce se nespolarizuje buď směrem k minulém nebo k budoucímu, nýbrž žije Božím dnes, v pokoji se všemi.